Marek Toman Frajer
Příběh dvou nevlastních bratrů. Roky dětství, dospívání v totáči. Umakartová jádra, UHO ve školní jídelně, šedivé dny. Tak blízké mi.... protože odžito. Pak ale přijde zvrat v podobě Listopadu. Pro všechny . A bráchové? Jeden je zbit, protože se jako student zúčastní demonstrace, zatímco druhý? Ano, taky jsem byla překvapená, ten druhý řečený Frajer stojí na druhé straně s obuškem v ruce. Příběh se přelije do dnešních dní a sleduje hrdiny a jejich kroky, jednání. Bez sentimentu, bez příkras. Není to špatné čtení.

Ildefonso Falcones Katedrála moře
Historický příběh ze 14.století. Katalánsko a středověká Barcelona . Zvláštní kniha. Je tam vše, co by velký epos o lásce a zradě měl mít, ale přesto pro mě žádný zásah do srdce. Hlavní hrdina mi byl od počátku nesympatický, vše je studené. Ten příběh je řemeslně odveden skvěle, ale kniha podle mě nemá ten správný šmrnc. Když hrdina trpěl, šla jsem si namazat chleba.

Ondřej Horák Dvořiště
Slibovali román. Prý mnou citově otřese. Když jsem po sedmé četla, že "Adamovi se udělalo smutno", měla jsem chuť Adama nakoupnout. Že ošukal, na co přišel? Vždyť jeho volba, co pak má smutnit nad prázdnotou života, když se u něj dívky střídají jako účesy Lucie Bílé. Každé pro má své proti. A pointa prozrazená hned na začátku. Postavy nevykreslené, plavou po povrchu, že jim nevěřím a Adamovi, že nakonec provedl to, co provedl už vůbec ne. Tenké, plytké, povrchní. Kdyby aspoň legrace to byla. Vtip. Erotika. Nic nic. Co víc, ani smutek na mě nepřišel z toho. Čím tak převratné? Vždyť autoři šikovnější už kdys dávno zvládli a dnes zvládají literárně lépe zpracovat pravdy, že život vlastně prázdný, my (kromě GGM) jen replikační stroječky, a že post coitus omne animal triste. Přečteno na cestě Praha- Kolín. Prý román. Mám lepší tipy ohledně zpracování stejného tématu. Nejméně dva. A s překvapivějšími pointami. Jednoznačně Snaživky a pak Prvok, Šampón, Tečka a Karel.

Zdeněk Svěrák Povídky
Korektní. To je asi nejvýstižnější slovo, které si ke knize povídek přibalím. Autor "je vypsaný", umí to, a z textu je znát, že má moc rád češtinu. Ostatně- bývalý učitel českého jazyka by asi jinak ani nemohl. Povídek není v knize mnoho....Mají vyrovnanou úroveň, pointy jsou víc laskavé než překvapivé. Kdo hledá v literatuře oddech a uvolnění, mlaskne si. A ještě jedna věc....pokaždé při nějaké lechtivé scéně a jejím detailním popisu jsem se trochu rděla.
Mám totiž Zdeňka Svěráka za pána, co nekleje, (a když- tak jen potichu), neplive na zem a už vůbec nepoužívá wc. Překvapilo mě, že se nebojí pustit i do ožehavějších témátek

Jan Poláček Spánek rozumu plodí nestvůry
V Palmknihách knihu zařadili do sekce "erotika"....
Co na to říct? Příběh muže, co se ani v dospělosti není schopen odpoutat do své matky, která řídí i podružnosti typu jaké trencle si Alešek vezme v pátek do práce. Poláček umí psát, dokonce i na překvapivou pointu umí zadělat. Konec překvapivý. Kniha nejen o sexuálním probouzení v dobách dávno minulých, kdy vzrušivá byla už i velká bílá hvězdička v černobílé televizi....

Haruki Murakami 1Q84
Murakami, Murakami, že vy byste měl víc škrtat a krátit, taky necucat z prstu. A odpustit si cpát do románu všechny zážitky z knih, které přečetl, jen abyste se pochlubil. Nevěřím vašim hrdinům. V jednu chvíli jsme se přistihla u kacířské myšlenky, že když si hlavní hrdinka strčí jen tak pistoli do úst, přeju si, já pacifistka, aby holčina vystřelila a byl od ní pokoj. ..... Několikrát mi v hlavě naskočilo..."tak spolu přece ženy nemluví".... Protiřečí si v mnohém ti "mimozemšťané".V jednu chvíli A neřeší peníze, jsou ji jedno oblečky a v druhé už zas kostýmky a botky co nosí včetně značek důkladně vyjmenované, aby bylo vidět, že se vyzná. Jedna a tatáž osoba.
Pokračování?

Díky, nechci

Hana Andronikova Zvuk slunečních hodin
Postmoderna! Tenká kniha, která sílu má. Nenechá čtenáře v klidu. Budete plakat, budete dýchat zhluboka, srdcebuch hlasitý cítit. A přitom pozor! Nečekejte sentimentální srdcerývky ani ucintané kapesníčky. Hana Andronikova vláčí čtenáře zběsilým tempem několika časovými pásmy, rovinami a žánry – Baťovým Zlínem, Indií třicátých let, poválečnou Amerikou....Ten jazyk! Tak pestrý a mnohovrstevnatý...Prostředí vzájemně neskonale odlišná, a přitom věříte, věříte od začátku až do konce, že se "tohle" mohlo stát. Žádné cucání z prstu, vše podloženo hodinami a hodinami náročné rešeršní práce.
A samotný příběh? Několik pramínků, které ponejprv jako samostné říčky tečou, ale časem, když dorostou, zmohutní a naberou směr, propletou se a spojí v jeden mocný proud.
Dlouho jsem k té knize nemohla najít cestičku. Až letos.....
Na světě je stejně krásně, když začínající autorka umí napsat tak nádhernou a zajímavou knihu, ne? Že má ta věta smutnou pachuť?

Ano. Vím.
Nebetyčná škoda talentu............

Martin Harníček Maso
Láska není - je jen hlad.
Syrové. Naturalistické. Alegorie světa jako obří tržnice s masem, kdy silní jedinci pojídají maso těch, kteří byli poraženi. Harníček vymyslel skvělý příběh, osekaný až na dřeň, bez citů a mámení a přitom emocionální pecku jako prase. Člověk člověku masem. A nikdy neumírá. Zdechne. Svět, kde svou přítelkyni po sexu rozkoušete, roztrháte, rozřežete nožem na kusy a sníte, protože do rána daleko a hlad je mrcha. Morbidní až do konce.
Temné až do porážky.

Křečovitě jsem stáhl na jejím krku své prsty a náhle její tělo ztěžklo, nemohl jsem jí udeřit. Sesouvala se k zemi a já, jak jsem byl zesláblý, musel jsem se shýbat s ní. Ještě několik okamžiků jsem ji podržel a potom ji pustil. Padla, její hlava prudce udeřila o špinavé kameny. Nemohl jsem pochybovat. Porazil jsem ji, porazil jsem ji načerno.

David Vann Ostrov Sukkwan
Ještě teď mám husí kůži.
Thoreau říznutý Cestou pana Carthyho. Postavy: Otec a jeho třináctiletý syn. Kolem aljašského ostrova Sukkwan se rozprostírá jen širé moře, dřevěný srub s jedinou obytnou místností, v němž mají podle plánu celý rok bydlet. .Kluk nemusí chodit do školy, táta do práce, obstarávají si obživu rybolovem, chodí na medvědy, kácejí stromy, aby měli čím topit a neumrzli v tom kraji bez civilizace. Taky bez vysílačky a mobilů. Chtělo by se říct, idylka.
Jenže! Od začátku cítíte všudypřítomné napětí, které pomaloučku narůstá. V nehostinném kraji ostrova postupně vyplouvají na povrch nejen každodenní problémy jak si obstarat nové jídlo, vyrobit marmeládu či stlouct stříšku nad dřevník, ale zjevují se i "duchové" z dob, kdy synek byl ještě malý a otec nebyl zrovna dvakrát hodný tatínek. Nikdo nikoho nebije, nelítají sprostá slova, hádky se nekonají. Celou dobu ale tušíte, že něco přijde.
A opravdu přijde.
Máte rádi knihy, kdy ve vyprávěném příběhu naráz jedinou větou nastane něco tak neočekávaného a zásadního, že lapáte po dechu a říkáte si, to jsem asi přečetl špatně? A čtete znova a znovu dokola tu jednu jedinou větu a zjišťujete, že ta věta nezmizí, a že od teď už bude v knize všechno jinak?
Tak to jste na ostrově Sukkwan správně.
Co se stane, neprozradím. Jisté je, že ten příběh nemůže skončit dobře. Pohltí vás, převálcuje, omráčí. A budete na něj myslet ještě hodiny a hodiny poté, co už přečetli. A přitom žádný rozsáhlý román. Novela.

Jak je ve větě člověk
Dopisy Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany
Smutné neveselé čtení. Truchlivý kraj. Roky 1963-1984. Kterak dva kamarádi na život a na smrt se museli poloučit. Nikdy, nikdy se pak už neviděli. Odkázáni na dopisy všelijak dobrodružně posílané, často cenzurované, přeškrtané, vylámané. O překladech, o rozdílech ve vydávání knih ve svobodné zemi a v socialismu. To jsou Erolle, paradoxy.
Jestli chce snad někdo vzpomínat na "staré dobré časy" v mlhavém oparu toho, že přece nebylo tak zle, doporučuju k četbě. Rychle sebou jebne o zem.