Dvořiště

Ondřej Horák Dvořiště
Slibovali román. Prý mnou citově otřese. Když jsem po sedmé četla, že "Adamovi se udělalo smutno", měla jsem chuť Adama nakoupnout. Že ošukal, na co přišel? Vždyť jeho volba, co pak má smutnit nad prázdnotou života, když se u něj dívky střídají jako účesy Lucie Bílé. Každé pro má své proti. A pointa prozrazená hned na začátku. Postavy nevykreslené, plavou po povrchu, že jim nevěřím a Adamovi, že nakonec provedl to, co provedl už vůbec ne. Tenké, plytké, povrchní. Kdyby aspoň legrace to byla. Vtip. Erotika. Nic nic. Co víc, ani smutek na mě nepřišel z toho. Čím tak převratné? Vždyť autoři šikovnější už kdys dávno zvládli a dnes zvládají literárně lépe zpracovat pravdy, že život vlastně prázdný, my (kromě GGM) jen replikační stroječky, a že post coitus omne animal triste. Přečteno na cestě Praha- Kolín. Prý román. Mám lepší tipy ohledně zpracování stejného tématu. Nejméně dva. A s překvapivějšími pointami. Jednoznačně Snaživky a pak Prvok, Šampón, Tečka a Karel.